english   česky


 
Novinky Denní aktuality Program Pro návštěvníky Blog LFŠ O festivalu Partneři Kontakty

Hlavní pořadatel


Asociace českých filmových klubů


Spolupořadatel



LFŠ podporují



Otto Bohuš

Syn, bratr, otec, manžel, švagr, kamarád, přítel, copywriter a externí redaktor Hospodářských novin. Píše, jako nikdo jiný, též do časopisu Cinepur. Nejraději ovšem publikuje na veřejnosti. Když se opije, mluví plynně pěti světovými jazyky. Na LFŠ 2010 citoval i Kanta v originále. Letos 24. července ale v Uherském Hradišti oslaví své 33. výročí detoxem. Nepokoušejte se ho kontaktovat.









Neděle 31. července

Život je film

Nesnáším loučení.

Ano, je po všem. Konec. Nadešel čas silných slov, patetických proslovů, vznešených frází...

...ale ne na mém blogu.

Takže si to střízlivě projdeme bod po bodu.

1. Hosté

Emir Kusturica a Aki Kaurismäki jsou velká jména, nadělala parádu, lidé byli spokojení a na 37. ročník se bude vzpomínat v dobrém. I když z druhé – organizátorské – strany to byly asi nervy.

Emir: na tiskovku do Klubu kultury nepřišel (novinářská hora musela přijít k Mohamedovi do Šarovce), rozhovory nedával, plánovaný fotbal srbská strana skrečovala a ještě 10 minut před začátkem Lekce filmu to s účastí hlavního hrdiny vypadalo hodně napjatě! Holt, mistr...

Aki: přijel jsem, ale nejraději bych byl doma ve Finsku a zpíjel se do němoty. Nikdo mě tu nepozve na oběd, umírám žízní. Co to je?! Minerálka? Jestli to vyrábí Coca-Cola, tak to sem ani nedávejte... Mattoni? Mattoni nepiju...

2. Filmy

Na některé programové sekce by byly pyšné i Karlovy Vary. Na body letos Filmovka vyhrála s Apichatpongem Weerasethakulem: kompletní retrospektiva, první návštěva režiséra v ČR, tříhodinová Masterclass.

Profil rumunské kinematografie byl famózní – v takovém rozsahu (33 celovečeráků!) se do toho u nás ještě nikdo neopřel. Nejlepší kousky mimo distribuci: Rekonstrukce, Smrt pana Lazaresca, Policejní adj., Aurora, Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca.

Němá kinematografie, Gustav Machatý, české snímky z Třetí republiky, Truffautem vysmívané francouzské tituly z 50. let – opravdu jako ve (filmové) škole.

Nekompromisní Šírin, výjimečná Žena bez hlavy či znepokojivá Dívka na přání v rámci Cinepur Choice. Snad jste nechyběli.

Billy Wilder mě moc nebere, ale chápu, že z třináctky jeho filmů museli být fanoušci u vytržení.

V rámci pocty Kieślowskému byl televizní Dekalog kompletně odpromítán na 35 mm.

Prostě srdcaři.

3. Počasí

Nejslabší položka letošního ročníku. Bez komentáře.

4. Organizace

Kdo si z LFŠ ještě pár let zpátky pamatuje ten amatérský chaos zpožděných projekcí, změn v programu a nenavazování bloků? Je to pryč. Letos to šlapalo (skoro) jako hodinky.

Výjimky (nadvakrát přesouvaná projekce O bozích a lidech) letos potvrdily trend z posledních tří let: tohle už vůbec není punková akce.

Vzkaz promítačům do Slováckého divadla: pokud není film širokoúhlý, zatemní se ony nepříjemně prázdné pruhy po obou stranách plátna tzv. maskovací oponou. Určitě tam na to nějaký knoflík v kabině máte.

5. Doprovodné akce

Ty jsem letos nepotřeboval a do hotelu v noci trefil vždy sám. I tak díky.

6. Katalog, Filmové listy, Info

Všechno gutis a v echt češtině... ale jsou tu s námi i naši kamarádi odjinud, nicht war – a čeština zatím pořád není úplně světový jazyk číslo jedna.

Festival hostí otevřenou atmosférou všechny bez rozdílu, ale tištěné výstupy moc English friendly nejsou. Ve Filmových listech si zahraniční divák nepočte ani ťuk. V malém tištěném programu taky ne. V katalogu vše odbyto jedním krátkým odstavcem. Nápisy u vchodů kin (například o změnách v programu) jsou pro cizince srozumitelné jen s česko-anglickým slovníčkem.

Není to škoda?

7. Festivalová grafika

Povedená. Sebevědomá. Srozumitelná. Dobrá práce.

8. Sponzoři

Snad se dožiji toho, kdy podporu kulturních akcí jako je Letní filmová škola budou osvícení mecenáši brát jako samozřejmost a s velkorysostí úměrnou jejich miliardovým rozpočtům – a ne jako příležitost vytapetovat svým logem vše, co se dá a před každou projekcí nabízet kartu se slevou 20 %.

Ale už mlčím, aby mi doma nevypli plyn.

A na závěr...

...si po Filmovce dejte půst. Včera bylo novum, ideální období na odvod toxinů z těla.

A že jste jich za těch devět dní v Hradišti spořádali, co?

To máte Gambrinus desítka, Gambrinus jedenáctka, Plznička dvanáctistupňová, Baron Trenck, Frisco, vínečko bílé, vínečko červené i růžové, pak malý hrábě, velký hrábě, zelená, rum, vodka, gin, tequila, vanila, Milena i Nela blila...

Včera mě za A2 stanem zastavil třesoucí se mladík. Zda si do své – již téměř plné – petky může přilééét trochu mého piva. Při pohledu na drásající barvu jeho dvoulitrového cupercloumáku jsem naznal, že je to již nic proti ničemu.

Podávám mu pivo a zatímco si neklidně odlééévá (do láhve i do pusy), tak vyzvídám, co vše má v oné magické láhvi.

„Všechno. Chybí mi už jen džus.“

Nechci vidět to ráno. Vsadím svou taštičku z Cannes, že ten chlapec letos v Hradišti neviděl jediný lektorský úvod.

Život je film.


Sobota 30. července

Na toaletě v Redutě

Filmy thajského kouzelníka Apichatponga Weerasethakula nejsou pro každého.

Rozhodně ne pro tu nevyzrálou trojici sedící ve Slováckém divadle na hypnotizující Tropické nemoci (2004) vedle mě.

Nakonec odešli, ale klasické potíže divácké recepce s mohutnou injekcí zákeřného cinefilního viru jsem měl v přímém přenosu:

Ty vole....
Hej, co to je?
Počkej, to jako skončilo?
Kam šel ten maník?
To ne.
...tak to je na mě moc!
(Následuje listování v programu, kam by mohli přejít.)

No Lidice už hráli, Hřebíka též a Kajínek je na náměstí až 21.30.

Lidi, neblbnite, toto sú speciality!

Dnes se v 11.00 ještě otestujte ve Slováckém divadle (Slastně tvá). A poté, co se nedostanete do večerní Hvězdy na Le Havre, si dejte Apichatpongovy krátké filmy (Reduta, 21.00).


A čím dál víc tu mám rád Lekci filmu.

Minulý rok jsem díky ní mohl v Redutě nerušeně močit s Lisandrem Alonsem. Jen já, on a toaleta plná napjaté atmosféry vyprázdněné narace.

Na magické setkání s argentinským solitérem nezapomenu.

Včera si takhle jdu do Reduty na Weerasethakulovu Masterclass, preventivně to vezmu ještě přes vécko... a opět exkluzivní urinální setkání s dalším esem světové kinematografie!

Jen já, Api a toaleta plná duchů z minulých životů.

Kdo bude mít Masterclass příští rok?

Snad ne Claire Denis...

Čtvrtek 28. července

Nejlepší? Všech dob? Ale prosím vás...

Dnes trochu na vážnější notečku.

Marketu Lazarovou (1967) jsem poprvé viděl asi třináct let zpět – tehdy ještě v zajetí mýtů pravidelného abonenta Filmového klubu. Všechno ze „zlatých šedesátých“ bylo zkrátka svaté.

Už tehdy dílo obestírala aura „nejlepšího českého filmu všech dob“ z novinářského hlasování na karlovarském festivalu v roce 1994.

Neskutečnou heroizaci Vláčilovy historické rapsodie z 13. století pak dokonala známá anketa z roku 2002 – výsledek posvěcený českými kritiky. Od té doby se otravná fráze „nejlepší český film všech dob“ drží Markety Lazarové jako pověstné hovno košile a je papouškována do omrzení.

Marketu jsem dlouho neviděl, tak jsem si ji včera ve Hvězdě připomenul.

Pardon, ale ten film zestárnul, až mi z toho bylo úzko.

Ano, miluji filmové básně, mám rád obrazové eseje, dodnes taji u Tarkovského (i Bergmana)... ale Marketa je natočena s vyšeptalou filmovou poetikou, která na mě již působí křečovitě, zmateně a mrtvě.

A snímek, ač by jistě mnoho lidí chtělo opak, bohužel vůbec není spirituální. Jednoduše tam to fluidum není, nikde jsem ho na sobě během 162 minut nepocítil – na to má Marketa příliš vyumělkovanou strukturu flashbacků a flashforwardů, v estetice moc tlačí na mystický dojem a celková dramaturgie příběhu je takřka debaklem. „Dech Boží“ vane daleko více například z Vláčilova Údolí včel.

Co je stále skvělé, je fantastický zemitý jazyk filmu (v českém filmu ojedinělý!), Kemr i Menšík (oběma věřím, že jsou ze středověku, u ostatních si nejsem jist) a samozřejmě kamera.

Ihned po projekci digitálně restaurovaného filmu následoval neocenitelný experiment, kdy bylo posledních deset minut puštěno znovu, ale z 35mm kopie.

Srovnání je jasné: ani nejzavilejší celuloidový staromilec nemůže přehlédnout propastný rozdíl mezi šedo-zelenou patinou 35mm pásu (která některé detaily v druhém a třetím plánu navíc rozostřuje do nesrozumitelné „hlušiny“) a precizně vyčištěným digitálem, který má opravdu jasně černobílý, ostrý a hladký obraz.

Protože se nedochoval originální čtyřkanálový zvuk, je zvuková stopa v mono-verzi. A to je problém – v některých (hlučnějších) pasážích je jakékoli zamýšlené „duchovno“ snímku trestuhodně zabito: jako kdybyste film poslouchali s velkým hrncem přes hlavu.

Tolik technické detaily, kterým vůbec nerozumím (zajděte si na přednášku odborníků do Reduty dnes v 15 hodin).

Celkové poučení ze včerejšího večera?

Nemusíte v kině nábožně sedět a myslet si, že sledujete „nejlepší český film všech dob“ jen proto, že si ho kdysi zamilovalo tolik filmových kritiků.

Věřte svým očím, ne anketám.


Středa 27. července

Někdo to rád Lidice

Nemohu si pomoci, ale prostě hrozně rád poslouchám. Ostatní. Co si říkají.

Mlčeti stříbro, naslouchat zlato.

„Já jsem totiž panna,“ zachytím najednou důležitý útržek intimního rozhovoru dvou akreditovaných slečen, které mi vzápětí zmizí v davu. Která z nich to asi byla?

„Koupila jsem si včera bavlnku... no jo, ve slevě,“ slyším opodál a rozšiřuji si vědomosti o místní galanterii. Slečna akreditovaná nebyla.

„Takže to není dokument, ale je to jako dokument?“ ptá se záludně svého muže jeho přítelkyně. Akademik se hluboce zamyslí a řekne: „Ano.“ Tak jo.

„Jáááá kdybych zhubla pět kilo,“ ohluší mě najednou dvojice žen ve středním věku na náměstí, „tak bych ty šaty přes prsa dostala!“ – „Di do háje,“ kontruje její kamarádka. Obě nebyly akreditované.

„Hele, Mirku, ono se to kryje, Lidice a Někdo to rád horké. Na co bys šel ty?“ No to už je trochu černý humor, ne?

Projevit jsem se ale musel, když mně cestu zastoupila slečna, ať podepíši – petici za přímou volbu prezidenta. Tož proč ne... jméno a podpis bez zaváhání, ale u bydliště se na chvíli zamyslím.

„Zkuste si vzpomenout,“ povzbuzuje mě právě plnoletá aktivistka. „To je dobré,“ utěšuje mě její kolegyňka, „hodně lidí tady neudrží ani tužku.“

Aha.

Kromě špehování tu občas zajdu i do kina.

Na výborný rumunský film třeba. Výlet po Dunaji. Ano, kritizuje to režim. Jistě, vidíme karikaturu Ceauşesca. Samozřejmě, je to... ...ale já jsem paf z něčeho jiného. Tolik knírů, bobrů, slipů, neholených dámských podpaží a obtáhlých mužských triček zastrčených do riflových kraťasů ustřihnutých v půli chlupatých stehen... jsem dlouho neviděl. Romania Gucci 1981. Tohle se ještě vrátí na mola.

Na ambientní Lůno od Severního moře jsem se těšil. Ambient se konal, ale nějak nic moc navíc. Nejslabší kousek od Benedeka Fliegaufa. Že by Maďarům docházel dech? Doufám, že se pletu.

Nicméně Aleš Stuchlý před filmem – chválím. Takhle má vypadat krátké lektorské zasvěcení pro mladé učně.

Spolu s Davidem Čeňkem (ten včera například u Všichni jsme vrahové) zatím nejlepší úvody: briskně, spatra, bez papíru, s kontextem, přesvědčivě a nespoilovat.

A je středa a mě Sashi Grey je třeba. Dívku na přání si ale dám jen jako lehký americký dezert před pořádnou českou Marketou Lazarovou.

Schválně, jestli se do večerní Hvězdy dnes dostanu, když přijdu o hodinu dřív.


Úterý 26. července


Z hlediska fašistického vrátného

Nejraději mám kovbojky, střílečky, agresivní filmy... kde se něco děje, to se zabavím. Na milostné filmy mě moc neužije.

V práci každému kontroluju tašky, zkontroluju každé auto a po práci obejdu nářadí: kdo nemá zaplombováno, toho zapíšu a vedoucí mu pak na tři měsíce zatrhne odměny.

Ve svém volnu chodím k vodě a kontroluju rybáře. Kdo chytá na černo, toho nahlásím a zabaví mu prut.

Někdy je hlídám i v noci.

Co je důležitější – člověk nebo předpis? No předpis. Každý se musí podřídit předpisům, abychom si mohli užívat toho pěkného světa, kam jsme se narodili.

Občas chodím hlídat i školy. Kdo se opakovaně ulívá, toho nahlásím a pošlou ho do polepšovny. Tam se napraví a je vyléčený.

Mládež má podle mě moc volnosti.

A takové ty dlouhé vlasy, bradky, kotlety... přímo nenávidím.

To současné kritizování... já nevím. To by se nemělo dělat. No proč kritizovat... já bych to zakázal.

(To by na ukázku asi stačilo).

Šestnáctiminutovým filmem Z punktu widzenia nocnego portiera (1977) skončilo včera poslední čtvrté pásmo dokumentárních filmů Krzysztofa Kieślowského.

Nestihli jste? Je to na jůtjůb.

Postavu vrátného Mariana Osucha, který se s láskou zpovídá ze svého světonázoru, jako by vymyslel Orwell.

Bohužel to celé byla pravda. Přesně z takových svědomitých pracantů se staví základy totalitních staveb. Dochvilnost, řád, disciplína, předpisy, regule. Každý je máme ve svém baráku. Sousedi.

34 let starý film není zas tak starý.

Kdyby se ten fanatik zjevil v Hradišti, nahlásil by nás všechny.

Mládež má podle mě moc volnosti.



Pondělí 25. července


Nicolae, Alžběta II. a Deep Throat

Nejraději mám... takové ty drobné rozdíly. Maličkosti. Chybky v systému.

Na jednu takovou, jasnozřivě lascivní, jsem si včera musel počkat zhruba do půl desáté večer. Ale stálo to za to. Doslova.

Na okamžik se mi Nicolae Ceauşescu zjevil již v Klubu kultury krátce po poledni – Emir Kusturica do svého Undergroundu zařadil i archivní záběry z Titova pohřbu. A na monstrózní akci, kdy v roce 1980 přijela památku „krvavého psa“ uctít snad celá Organizace spojených národů... se v jednom obraze mihnul i malý mužík Nicolae. Nenápadný, jak jen evropský diktátor může být.

V osm večer ve Hvězdě pak nadešel jeho prime timeVlastní životopis Nicolae Ceauşesca.

Magický tříhodinový očistec, sestavený z oficiální propagandy od poloviny 60. let do mrazivé zimy 1989. Potěmkinovské výjevy ze schůzek, porad, uvítacích výborů, státních návštěv, plenárních zasedání, výročních sjezdů, jednomyslného hlasování, bilaterálních jednání, manifestací, průvodů, inspekcí v masokombinátě, rozhovorů se zástupci pracujícího lidu...

...a došlo i na vzácné intimní chvíle. Ceauşescovi na výletě. Ceauşescovi u moře. Ceauşescovi hrají volejbal.

Scéna, kdy se neohrabaný diktátor opakovaně a marně snaží přenést míč přes síť, mě bude ještě dlouho strašit ze sna.

Nicolae byl náš hrdina, když v roce 1968 tvrdě kritizoval invazi tanků Varšavské smlouvy do ČSSR. Rumuni tanky neposlali a na náměstích se srocovali s transparenty na podporu Československa. Fakt díky.

Nicolae se navíc pravidelně potkával i s nejvýznamnějšími státníky ze zkaženého imperialistického tábora. Třeba i s Nixonem. A při výletu do Anglie – někdy v první polovině 70. let – to přišlo. Rumunského papaláše vítá královna Alžběta, blesky fotografů, nejisté úsměvy na kameru, atmosféra oficiální tak, že by se dala krájet... a přes ulici vidíme v záběru aktuální program kina, velkými písmeny:

D E E P T H R O A T

Najednou neexistuje žádná hranice. Oficiální historiografie si podává ruku (a kdoví, co ještě) s paralelním světem kvetoucího pornoprůmyslu, který tehdy válcoval peněženky (a kdoví, co ještě) hladových diváků.

A je evergreenem, že na opravdu výjimečná díla chodí na Filmovce... výjimečně málo lidí. Zatímco večerní Hvězda zívala (polo)prázdnotou, (téměř)všichni se rozcvičovali na The No Smoking Orchestra. Unza unza unza time.

Dobře vám tak.


P. S. Pokračujeme v seriálu „Kdo má dnes třicet tři“. Po mém včerejším výročí slaví dnes šéfka marketingu LFŠ, Eva Blažková. Gratulujeme! Kdo chce být zítra?


Neděle 24. července

O Emirovi

Dnes ráno vstanu, posadím se na posteli, podívám se do zrcadla... a je mi třiatřicet. Kristova noho!

Ale aspoň jsem dal víc, než Amy Winehouse. A taky Jim, Kurt, Janis, Jimy... všichni to zabalili v sedmadvaceti. Asi nějaký music club pro náročné.

A protože mi, lásko, není už ani třicet let, je načase se vyzpovídat z pobláznění Emirem.

Tehdá, když mi plakáty 2 Unlimited, Ace of Base a Real Madrid začínaly být na stěně pokojíčku trochu těsné, našel jsem si jiného proroka: Emira Kusturicu.

Proto nikdy nezískáte schránku kusturica@seznam.cz či kusturica@email.cz – dávno je mám já. Proto se na ICQ pořád zjevuji jako kusturica. Proto se jedna ze složek v mém počítači stále jmenuje Emir. Proto mě jeden z mých kamarádů dodnes láskyplně oslovuje „Kusťo“.

Dnes už se za to trochu stydím.

Kdysi jsem jezdil přes půl republiky, abych v Aeru – s téměř nábožným vytržením – viděl nedostupný Dům k pověšení. V Karlových Varech 2001 jsem hltal každý Emirův pohyb na jeho koncertě s No Smoking Orchestra, a pak o tom psal jako o „předčasném vyvrcholení festivalu“ (au... ten link sem raději nedám).

Jenže i ten nejmagičtější magický realismus se jednou přejí.

Už mě to zkrátka jako světonázor tak nebere. A srbský bard si evidentně vybírá několikaletý oddechový čas. Kolem jeho posledního dokumentu Maradona podle Kusturici chodím jako kolem horké kaše a zatím jsem nesebral odvahu.

Jako by můj prorok odmítal dospět a posunout se dál.

Včera mě dokonce vyrušil při závěrečné časovce Tour de France. Sedím v Šarovci na baru, napjatě sleduju ČT4 live, jak Evans vysvléká Schlecka ze žlutého, dvacet kilometrů před cílem... a kolem se začne trousit Emir a jeho squadra.

Před deseti lety bych poklekl a začal zpívat „Kalašnikov, Kalašnikov....“. Včera jen: „Pššššt, nerušit!“ a díval jsem se dál.

Můj bývalý prorok je prostě obyčejný chlápek z masa a kostí, nosí nezáživné modré tričko a vypadal hodně unaveně.

Unavený ale rozhodně nebyl v roce 1995, kdy dotočil Underground. Šel jsem si ho do Klubu kultury dnes dopoledne znovu připomenout. Právě jsem se vrátil...

...a je to pořád tak zničující. Budu se z toho muset nějak vypsat. Ale dnes ne.

Teď malý oběd a za chvíli do Hvězdy na jeho Masterclass. Když už teda Emir kvůli mně přiletěl.

Pokud chcete vědět, jaké to bylo, kontaktujte mě na nové emailové adrese apichatpong.weerasethakul@seznam.cz.


P.S. V Redutě 1 se nedá dýchat! Udělejte s tím něco. Mám rád žhavou atmosféru při projekcích... ale smažit nás nemusíte. U těch večerních Dekalogů vám tam jednou někdo zkolabuje! Díky.




Sobota 23. července

Co je nového... a co starého

1. Napřed ty novinky:

Všude je toho víc.

Větší plakáty, širší bannery, lepší značení. Víc košů na odpadky. Infostánek zase o něco nafouknutější. Public wi-fi included.

Hned vedle se na trávníku můžete (jako) vyfotit s (jako) filmovou celebritou. U Sportovní haly nějaký erární posilovací náčiní – asi pro pár sérií na bicál-tricál-bench v pauze mezi Kieslowskim a Tarrem.

Kino Hvězda nepoznáte. Škoda, že v ní nezahrají rumunskou Rekonstrukci – pro letošek velmi vhodný titul. Pepa Korvas je srdcař. Dal bych mu nějakou cenu za snahu (člověka to potěší, že si někdo všimnul a nás to nebude nic stát).

Na bulváru mezi Hvězdou a „nejrušnější světelnou křižovatkou v Uherském Hradišti“ vyšla nová gastronomická supernova: i o půlnoci voňavý teplý ovčí sýr.

Včera jsem poprvé naživo slyšel Čoko Voko. Nevím, která z těch dvou je Čoko, a která Voko, ale bral bych je obě. Tak vtipné, tak nenucené, tak samy za sebe.

Nový je samozřejmě filmový program a letos je to fakt gutis. A to mám hodně mlsný jazýček!


2. A teď ty starinky:

V Míru pořád stejně zmatená obsluha (tři kořeni za barem u kávovaru: Zmáčkni to zelené tlačítko! Nene, zmáčkni to červené! Nakonec jim to vyteklo celé a dvakrát.)

Synot tip nás mučí stále stejnou znělkou. Tato čistá lobotomie bude fakt před každým filmem? Co takhle malý půlhodinový workshop, kde mladí študáci vymyslí Synotu nový spot? I kdyby neměli svůj den... stále to musí být 5x lepší. A spokojení budou všichni.

Pořád se vyplatí poslouchat okolí. Je to sranda. Tři čerstvě akreditované zkoumají program na Masarykově náměstí: „Ajaj, tož totok bude nějaký horor asik... Dům k pověšení... no šak určitě...“ – Tak snad příště na plakáty dávat i žánr?

A během roku se mi z hlavy vždy vykouří, o čem to „v Hradišťú“ celé vlastně je.

Stačila včera malá večerní procházka. U Hvězdy mě málem porazil páreček, kterému v posunu vpřed nestačil ani třímetrový chodník. Opodál se již další přítel pokouší zvednout svou další přítelkyni. Nemám zavolat sanitku?

Zahraniční hosty před hotelem Grand do situace výstižně (cca 110 dB) uvádí místní Mirek Dušín:

„Pxxó! Tadyk su, pxxóóóóó! To nemožeš zakřičat ´pxxóóóóó, počkájte na mě´, pxxóóóóó?!!“


Jdu se na chvíli raději uklidit na klipy Akiho Kaurismäkiho do Klubu kultury. Když vycházím, jeden fanoušek souloží s autem (aha, vedle je diskotéka...) a bestiálně křičí:

„Spartá Prahá pxxá je, FC Slováckó vyhrajéé!!!“ (No s tímhle nasazením... nepochybně.)

A to vše jen kvůli proklatému lihu. Ohnivá voda změnila bledé tváře. Dušenou zeleninu a dělenou stravu na vás, holomci!

Ne, sprostý není můj blog, ale realita kolem nás. Jsem jen tichý pozorovatel.

Tak si dejte pozor. Příště můžu nenápadně sedět... hned vedle vás.

Nechť vaše srdce promlouvají čistým a nezkaženým jazykem.



Pátek 22. července

Nechte si poradit

Protože všechno znám a všude jsem byl... rád pomůžu.

Na co letos určitě zajít. Bez čeho se domů ani nevracet. Nezahrávejte si s kolem štěstí, abyste si náhodou nevytáhli prdlačku.

Věřte profesionálům, co to za vás všechno zkoukli. Od toho tu přece jsme... jo jo, není zač.

Otto Bohuš a Radim Uzel doporučují:

• Dnes

...hlavně přijeďte v pořádku. Všechno zaplaťte. Ubytujte se. Dejte si pivko. Relax. Nejdůležitějším titulem prvního dne LFŠ 2011 jsou... 2 Singles. To není film; to jen dva hezcí kluci zpívají písničky o lásce, zradě a bolesti... ale krásně. Moc krásně.

O půl deváté večer na Music Stage.

• Sobota 23. 7.

Šírin
V Benátkách 2008 na tom vedle mě seděla kočička s šamponem. Ošívali se, ale byli neuvěřitelně stateční; dali cca 40 minut. Jeden z nejtěžších diváckých experimentů.
Slovácké divadlo, 8.30

Dárek na rozloučenou
Tento tip mi poslal Radim Uzel, s tím já nemám nic společného. Prý pink–ponk nebo co.
Hvězda, 23.59

• Neděle 24. 7.

Underground
Je nepravděpodobné, ale stále možné, že někdo z vás ještě neviděl... Pak bez odmlouvání do kina! Smete vás to. Emir v životní formě. (Akorát jsem zvědavý na formu 35mm kopie...?)
Klub kultury, 11.30

Kapitalismus – Naše vylepšená receptura

Krást se prostě musí umět. Češi jsou žabaři, všechno tak nějak na tajnačku, potichu zplichtit... Rumuni jsou jinačí kanóni. Dokument s těžkou morální kocovinou.
Reduta 1, 15.00

• Pondělí 25. 7.

Turínský kůň
Věřte, že na pondělí vám bude stačit jediný film. Na konci jen hlesnete: „A možná i na celý život.“ Béla Tarr je génius tiché apokalypsy – akorát to hodně lidí ještě neví.
Hvězda, 20.30

• Úterý 26. 7.

12:08 Na východ od Bukurešti
Pokud jste si nevšimli, letos na filmovce frčí skvělé rumunské filmy. Tenhle je břitký jako žiletka, hořký jako kafe a vtipný jako... jako žiletka v kafi. Výsměch patosu.
Sportovní hala, 18.00

Lůno
Neviděl jsem, ale Lidice to asi nebudou. Benedek Fliegauf režíruje Evu Green ve futuristickém dramatu s ambientním soundtrackem od Severního moře. Aaahh.
Slovácké divadlo, 23.00

• Středa 27. 7.

Marketa Lazarová
Prozatím nejlepší finanční investice ČEZu. Příště půlku dividend na restauraci dalších klenotů! I když ve Varech byla projekce údajně „paskvilní“ – viz příspěvek z 20. 7.
Hvězda, 20.30

Vše pro dobro světa a Nošovic
Vít Klusák je jeden z mála, za kterého dám ruku do ohně. Ten kluk prostě ví. A nebojí se. Já bych jeho dokumenty pouštěl už na druhém stupni ZŠ. Demokracii na vás!
Smetanovy sady, 23.30

• Čtvrtek 28. 7.

Manželské lože
„Vedle dobráckých českých privatizačních veseloher je Manželské lože zběsilým, fyzicky odpudivým karnevalem lidské nízkosti a špíny.“ – Jaromír Blažejovský umí naladit!
Klub kultury, 11.30

Tropical Malady / Světlo století
Pokud se máte na letošní škole něco naučit... tak aspoň správně vyslovovat jméno vzývaného thajského mága: Apičaponk Virásetakůl. Doporučuje 5 z 5 cinefilů.
Slovácké divadlo, 14.30 / 20.30

• Pátek 29. 7.

Aurora
Film, který bolí. Z klinické tříhodinové dekonstrukce utíkalo v Cannes 2010 hodně kritiků. Blázni... film je vynikající. Otestujte se. Chce to buňky. Prostě žádný béčko.
Sportovní hala, 11.30

Krátký film o zabíjení
Kieslowski nikdy nenatočil nic naléhavějšího. Srdce se u toho svírá stejně jako smyčka kolem krku taxikáře. A pak i hlavního hrdiny. Svět je hrozně smutné místo na žití...
Smetanovy sady, 21.30

• Sobota 30. 7.

Policejní, adj.

Přivstaňte si na devátou a pak už jen žasněte. Nejsvobodomyslnější film široko daleko. Přitom tak prostý. Rumuni prostě rulez. Konkrétně Corneliu Porumboiu nejvíc.
Reduta, 9.00

Žena bez hlavy
Vypusťte slavnostní zakončení (Akiho Le Havre bude stejně v kinech) a raději si dejte nedistribuční perlu. Žádné jednoduché odpovědi vám ale Lucrecia Martelová nedá.
Slovácké divadlo, 20.30

• Neděle 31. 7.

Abfahrt

Klasický příběh, periodicky se opakující na závěr každého ročníku Letní filmové školy. Těžko se mu vyhnout.
Vlakové a autobusové nádraží, 8.30 – ?


Středa 20. července

Celuloid (už) nežeru

Bývaly doby, kdy jsem si Filmovku ještě nepletl s vinotékou.

Před osmou ráno poctivě vyčistit zuby, obléknout batikované tričko, nasadit korálky a zavřít se do kina. Zhruba do jedné v noci.

Propadl jsem celuloidu a musel vidět vše. Jel jsem na rekord. Stanovená meta: 8 filmů za den. (Bože, proč to zdržují a začínají promítat až o půl deváté ráno?)

Můj deníčku, buď mi svědkem:

Rok 1999
Zatím jen takové vyklusávání. Z devíti dnů v Hradišti celkem 6x tréninková porce sedmi filmů denně.

A nešetřil jsem se: Andrej Rublev, Poslední císař, Zvětšenina, Sny Akiry Kurosawy, Modrý samet, Strach a hnus v Las Vegas, Ameriko, Ameriko, Niko Pirosmani, Deset dnů, které otřásly světem, Tisícročná včela, Barva granátového jablka, Adelheid, 2001: Vesmírná odysea a Nebeské dny (oba v kyjovském Panorama na 70 mm – s láskou vzpomínáme!), Umělcova smlouva, Diktátor, Muž, který spadl na Zemi, Večnost a den, Zelig, Před deštěm, Tančírna, Hlava XXII.........

Prostě nějakej dobrej oddíl, no.

Rok 2000
Vítězství je moje! Rekordní formu jsem naladil na 25. července:

K snídani místo českého rohlíku chilské Slepé nebe ve Hvězdě, na svačinku klasickou celozrnnou Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou v Klubu kultury; tam dávám i Carného nášup Děti ráje. Zde lehce podvádím a z prvního 90 minutového dílu před koncem přebíhám do Hvězdy na Himálaj, poté se trápím u Andělina popela a ještě více na pásmu Experimentální film: Sidney Peterson v Míru. V hříšném pětiminutovém prostoji hltám bagetu – reálnou, s šunkou a vejcem – a snažím se neusnout na výborném Malém muži. Z kulturáku utíkám na půlnoční Dobrodružství barona Prášila. Zachraňují mě pohodlné sedačky ve Slováckém divadle, chvílemi klimbám, režie je rozvolněná... ale závěrečné titulky vidím!

Kdo z vás to dal? Kdo umí takhle plivno... totiž, zaútočit na osmičku?

A hecoval jsem se tehdy s Davidem Vlkem: kdo první uvidí v kině stovku filmů během jednoho měsíce (Karlovy Vary + LFŠ). No a co myslíte... byla tam.

Celkové roční skóre: 288. Umíííííí...

Rok 2001, 2002, 2005...
Pak jsem se ale chytl špatné party nebo co... a už se vezl. Místo sedmi filmů třeba šest. Někdy i pět.

Korálky se mezitím poztrácely, batikované tričko prožralo Savo, zuby už čistím slivovicí a filmožroutství zkrátka vyprchalo; jako vášnivá pára nad manželským hrncem. Puf.

Vždy, když mám jít teď v létě do kina, vybaví se mi report Jiřího Cieslara z Cannes 1994 v Literárkách:

...nejvíc mě baví festivalu se jen„dotýkat“, vidět nejvýš dva, tři filmy denně a jinak se co chvíli od něj vzdalovat, nejlépe někam ke kávě či sklence vína u pouličního stolku...

Ale příklad si, milé děti, z toho (zatím) neberte.

Letní filmožroutská škola čeká na další odvážné! S batikou i bez. Piva a vína ještě v životě vypijete dost a dost. Teď choďte do kina ve velkém. Filmový masochismus po malých dávkách neškodí v jakémkoli množství.

Budu vám držet palce od pouličního stolku.

Kdo dá osmičku?


zpět   |   nahoru   |   domů


Všechna práva vyhrazena / © 2011 Asociace českých filmových klubů / realizace nextWEB / admin