english   česky


 
Novinky Denní aktuality Program Pro návštěvníky Blog LFŠ O festivalu Partneři Kontakty

Hlavní pořadatel


Asociace českých filmových klubů


Spolupořadatel



LFŠ podporují



Honza Gregor

Jan Gregor se narodil ve znamení Vah v roce 1976. Je tedy právě ve věku Kristových let, ale zemřít se ještě nechystá. Přesto pro jistotu ve volném čase pracuje na svém epitafu. Narodil se v Turnově, a má to tam rád, stejně tak se ale považuje za hrdého naturalizovaného Žižkováka. Vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Je redaktorem kulturní rubriky týdeníku Respekt. Občas fušuje kolegům do literatury nebo hudby, ale zabývá se hlavně filmem. V kině rád a často pláče, a pak se za to trochu stydí.

 

Pondělí 1. srpna

Mistrovské kousky podle Akiho

Zkuste říci jediný americký filmový masterpiece natočený po roce 1979? Aki Kaurismäki vás vyvede z omylu – Hollywood podle něj už přes třicet let nenávratně degeneruje a není šance, jak to zastavit. Nad filmovým průmyslem ve Spojených státech podle něj převzaly vládu děti – v publiku a asi i v pozici tvůrců. Nejen o oblíbených filmech a režisérech jsme si s Vojtou Ryndou z Týdne a z kolegy z regionální mutace Mladé fronty povídali s hlavním hostem filmovky na zahrádce hospody U Hejtmana Šarovce.

Kaurismäki skutečně působí jako jeho postavy. Neustále pronáší s kamennou tváří lakonické hlášky, u nichž občas pro jistotu dodává, že je myslel jako vtip. Hned na začátku se omlouval za svůj pozdní příchod na rozhovor s tím, že ho druhá návštěva Česka (poprvé tu byl jako dítě v roce 1969 a odkazuje na tento výlet ve filmu Drž si šátek, Taťáno) zkazila, protože se tu naučil pít pivo. A taky ho prý zdrželo ranní cvičení jógy.

Nejvíce jsme se bavili o posledním filmu Le Havre. Je to nádherná sociální pohádka o hrdém a sympatickém čističi bot, který za pomoci svých podobně soucítících přátel pomůže ilegálnímu imigrantovi z Afriky – třináctiletému chlapci - dostat se za maminkou do Londýna. Režisér horuje vášnivě za u nás často zprofanovanou ideu multi-kulti. Jediným receptem na problémy, kterým Evropa čelí, je podle něj otevřená společnost. Kaurismäki zkrátka často hájí ideje, které jsou čím dál častěji považovány za utopické. Nedělá si iluze o stavu světa, ví, že lépe už bylo, a asi proto mají jeho snímky nostalgický retropřídech.

Ale svůj skepticismus vyvažuje optimistickým laděním svých filmů. Proti zglajchšaltovanému hollywoodskému průmyslu bojuje i tím, že se snaží natáčet své filmy tak, aby byly čím dál jednodušší a univerzálně srozumitelnější. V rozhovoru mluvil o tom, že chce, aby jeho snímkům rozuměla bez titulků i čínská rolnice, která v životě neviděla film. Ve Finsku není zrovna prorokem, a sám říká, že už toho o své rodné zemi sdělil až moc. I proto je francouzský Le Havre začátkem nového trendu v jeho tvorbě. Své dva nejbližší filmy hodlá natáčet v cizině.

V nabitém programu festivalového hosta bohužel nedošlo na všechna témata, která by chtěl člověk s režisérem typu Kaurismäkiho probrat. „Trochu mě mrzí, že jste při přemýšlení o mistrovských kouscích z nedávné doby nezmínili Le Havre. To je přece jasný masterpiece,“ pokáral nás sebeironicky na konci a odkráčel v doprovodu delegátky na debatu s diváky, kteří si museli v kině Hvězda počkat, než pan režisér v klidu dopije svou druhou dopolední plzeň. Ale několikaminutové čekání na setkání s takhle charismatickou a třeskutě vtipnou filmařskou ikonou se každému filmovému fanouškovi bohatě vyplatí.
 

Sobota 30. července

Intimní politika

Pozval jsem na čaj držitele Zlaté palmy z Cannes. No řekněte, nezní to pěkně? Historka jako stvořená pro to, aby si ji člověk hýčkal pro potenciální vnoučata. Měl jsem tu výsadu popovídat si na půl hodiny s Apichatpongem Weerasethakulem, režisérem, který tvoří neobvyklé, formálně nápadité filmy, jež více než na příběhu staví na náladách,pocitech, emocích.

Bavili jsme se o Thajsku a jeho obyvatelích, o cenzuře, kterým bývají v jeho rodné zemi občas vystaveny jeho filmy, o pozici nezávislých filmařů, kteří postupně v Thajsku začínají infiltrovat studiový systém. Rozpovídal se i o tom, jakou roli v jeho tvorbě hrají sny nebo proč natáčí raději v divoké přírodě než ve městě. A došla řeč i na to, že filmy jsou pro něj cestou, jak vyjádřit svůj pocit ze světa, a že ho čím dál víc žere politická situace v zemi, takže i jeho snímky čím dál víc zpracovávají společenské nebo politické motivy.

To samé by se ostatně dalo říci o Robertu Sedláčkovi, který v Hradišti v předpremiéře představil poprvé svůj nový film Rodina je základ státu. Byl jsem na něj hodně zvědavý: slyšel jsem na něj předtím spíše rozpačité reakce. Dramaturgové karlovarského festivalu ho například nevzali do soutěže. Rozhodně by se v ní přitom neztratil. Vypráví příběh manažera zkrachovalé banky, po němž jde policie za zpronevěru. On se ještě před zatčením rozhodne vzít svou nic netušící rodinu na výlet. Hlavní postava v podání Igora Chmely je klasický sedláčkovský hrdina – chlapík, který obelhává své blízké i sám sebe. Pro mě osobně v tom filmu nejsou tak důležité politické konotace. Příběhová linka o policii, která jde se vší vervou po dosud beztrestných „klucích“, jak říká režisér, rozkrádajících tento stát, je tak trochu pohádka, utopie.

Ale vlastně jde jako v třeba v Největších z Čechů o komorní drama člověka, který ztratil sám sebe. Hlavní hrdina Libor je bývalý učitel, který přičichl k velkým penězům. Několik let dělal všechno pro to, aby zabezpečil do budoucna svou rodinu, a teď zjišťuje, že cena je příliš vysoká. Sedláček poprvé pro svůj film využil „jeřáby, koleje a vrtulníky“. Povětšinou úplně zbytečně, je to ironické gesto, sebereferenční vzkaz svým kritikům. Ale nějak to k němu patří, stejně jako různé zcizovací pasáže, které shazují vážnost toho, co má režisér na srdci.

Sedláček si v průběhu čtyř celovečerních filmů vytvořil specifický osobní styl, v němž se do vyprávění neustále infiltrují autorovy postoje ke společnosti, pamfletické a filozofické pasáže a osobní traumata. Přes všechnu ambici postihnout zeitgeist jde vlastně o film výsostně intimní. A tím se vlastně příliš neliší od Apichatponga Weerasethakula.
 

Středa 27. července

Tři hodiny s Markem

Petra Marka jste možná dnes potkali ve Hvězdě, kde uváděl jako tvůrce hudby poměrně radikální experiment nestora českého filmu Jana Němce Heart Beat 3D. O tomhle všestranném hudebníkovi, filmaři a divadelníkovi je v poslední době po zásluze čím dál víc slyšet. Patrně nejznámější je jako lídr elektronické popové kapely MIDI LIDI, ale jako filmař se svým posledním filmem Nic proti ničemu také dostal rychle do centra zájmu médií. Mluví o tom pobaveně, ale zároveň mu řeči o nejlepším českém filmu posledních let trochu šimrají ego.

S kolegou Pavlem Turkem jsme si s ním v hotelu Grand povídali asi tři hodiny: obsáhnout tak široký záběr, jaký jeho tvorba má, by za kratší dobu snad ani nešlo. Tady v Hradišti si na něj vyhraďte páteční odpoledne a večer. Nejdříve ve Slováckém divadle představí komedii Nic proti ničemu. V tradičně depresivním programu v letošních Karlových Varech šlo o jediný film, který jsem viděl a u něhož se celý sál mnohokrát otřásal smíchy. A večer v divadelním stanu se většina herců z tohoto filmu, spadajících do divadelní skupiny Láhor/Soundsystem, ponoří do podobně ďábelsky vtipných improvizačních přestřelek.

Petr Marek je pro rozhovor ideální subjekt ze dvou důvodů. Je vtipný a pohotový a zároveň přemýšlí inteligentně o kontextu své tvorby. Koneckonců také učí na FAMU filmovou řeč a své studenty příliš nešetří. Každý rok se prý na FAMU objeví maximálně jeden nebo dva talentovaní jedinci a je to podle něj tak správně. Marek má vůbec z českých filmařů pořád nejraději Chytilovou a Němce, protože jsou ve prý svých letech pořád ještě nejživější, nejmladší, ve formě a občas nejtvrdší v obsahu. Za jistou neodvahu může podle něj jasná průrva normalizace, kdy se nemohla rozvíjet filmová tradice. Normalizační myšlení podle něj v řadě tvůrců nějakým způsobem ubilo individualismus, ego a jistého ducha. Například na takovém Janu Hřebejkovi je prý vidět, že až v posledních letech se vzpamatovává z letargie a točí odvážnější filmy.

Pořád ale ani vzdáleně tak formálně odvážné jako jsou snímky hosta filmovky Apichatponga Weerasethakula, jehož filmy jsou v programu hlavně v následujících dvou dnech. Petr Marek ho má rád stejně jako já. Chcete-li ho potkat v Hradišti ještě před pátkem, jakákoli projekce filmu tohoto thajského režiséra je docela dobrým tipem. 

Úterý 26. července

Proč neuvidíme Nadera a Simin

Nejen o filmech je filmová škola. V pondělí se v Redutě diskutovalo o problémech a budoucnosti artové distribuce. Stejnou měrou se řešily problémy distributorů i kinařů, protože tyhle dvě role v českém prostředí často splývají. A nebylo to úplně optimistické povídání.

Na začátku panelové diskuze uvedl moderátor Michal Procházka příklad svého osobního letošního favorita - íránského festivalového hitu Rozchod Nadera se Simin -, silného realistického dramatu ze současného Íránu, který letos vyhrál berlínský filmový festival. Proč takový film neprojde sítem české distribuce, když se ve většině evropských zemích hraje? Všichni přítomní zástupci distributorů se předháněli v důvodech proč si film tohoto typu nemohou dovolit koupit – vyjednávání s majiteli práv filmů oceněných na festivalech je prý těžké a ceny jsou vysoké. Na íránský film se nedá sehnat podpora z evropského programu Media. Podle Jana Jíry ze společnosti Cinemart je společnost xenofobní a na íránský film by nešla. Bez systematičtější podpory od státu prý zkrátka není možné podobné filmy do českých kin dostat.

Příspěvky od eráru dostává nyní AČFK, ale snižují se. Už letos ale pořadatelé LFŠ nedostali na distribuci dotaci od státního kinematografického fondu a snížila se podpora od ministerstva kultury. Podle šéfky AČFK Radany Korené si prakticky žádný nekomerční film na sebe nevydělá. Navíc i v rámci takzvané nekomerční distribuce jsou osvědčená jména typu Larse von Triera, na něž budou lidé chodit vždy a nováček typu íránského režiséra Asghara Farhadiho by měl pozici těžší. I kinaři si totiž z artové nabídky pečlivě vybírají a vyberou si raději Melancholii než poslední Godardův film Socialismus.

V alternativní distribuci nabídka roste a je slabá vůle nasadit film bez záruky, jak si povede, říká i šéf distribuce společnosti Bontonfilm Aleš Danielis. V historii vždy podle něj vždy převyšovala poptávka po filmech nabídku distributorů, což se teď obrací – v budoucnosti se nabídka filmů zvýší a poptávka ještě klesne. Z několika důvodů: bude méně sálů, protože kina zanikají a budou zanikat v souvislosti s prošvihnutou digitalizací. Nabídku rozšiřují i přenosy oper, koncertů a divadel. Je zkrátka podle něj stále jednodušší připravit film pro kina, ale je těžší ho do něj dostat.

To v diskuzi potvrdil i Ivo Andrle, který zastupuje trojlístek nejúspěšnějších jednosálových kin Aero, Světozor a Oko a zároveň distribuční společnost Aerofilms. Spojení funkce kinaře a distributora označuje za osudovou přitažlivost. Snažil se ukázat, jak lze zvrátit trend, kdy do kina chodí pouze 1,2 diváka ročně. „Artový distributor bez kvalitního kina je jako špekáček bez ohně,“ řekl Andrle. Každý z trojice jehokin má galerii a bar a zaměřuje se na doslova každou cílovou skupinu. Od kojenců a představení pro matky s malými dětmi po segment důchodcovský, který bude mít podle něj v budoucnu ohromný význam. Výsledky se dostavují, zatímco multiplexům letos poklesly meziročně tržby přibližně o třetinu, Světozor zaznamenal osmiprocentní nárůst.

Naději ale Andrle vidí i v aktivitě kolegů. Nyní jako distributor vyhlásil akci Vyhraj premiéru. Do soutěže o přednostní uvedení předpokládaného hitu Alois Nebel se přihlásilo na 60 zájemců. Z celkové sítě asi čtyř stovek kin jde o slušný výsledek.
 

Neděle 24. července

Cvičení v zenu

I tak sympatická akce typu filmové školy klade občas značné nároky na psychiku. Oproti Karlovým Varům sice odpadají starosti s ranním sháněním lístků, fronty se ale před sály tvoří stejně. Odhadnout míru přitažlivosti snímku, zkombinovat ji s velikostí sálu a vypočítat časovou rezervu, se kterou se musíte vydat do kina, abyste vás ještě pustili dovnitř – to je úkol, na kterém se ukazují zkušenosti festivalových harcovníků. Já osobně jsem včera ve třech ze čtyř případů neuspěl a do přeplněného kina se nevešel, v případě půlnoční projekce japonského pinku filmu Dárek na rozloučenou to bylo skutečně o pubický chlup.

Člověk ale v takovém případě nesmí podléhat marnosti. Stany kolem Hvězdy nabízejí spoustu jiného vyžití, v mnoha případech také kulturního. Například ve stanu časopisu Cinepur uspořádali včera takřka věrnou kopii kultovního pořadu Videostop. Moderátor sice neměl pověstný knír, ale Rosákův šarm mu nescházel. Tři dvojice se v lítém boji utkali o hodnotné ceny, nejvíce zabodovala slečna z týmu B při ukázce ze Zemanova Barona Prášila. Na otázku, kdo že v tomto filmu ztvárnil titulní roli, hrdě zahlásila, že Čestmír Kopecký.

Neděle budiž vyhlášena za den česko-rumunského přátelství. Aspoň můj dnešní program bude celý vyhrazen kinematografii, o jejíž nečekané, ale zasloužené renesanci bude v Redutě pojednávat přednáška Mircey Dana Duty. Půjdu se na ni podívat, aby mi osvětlila, jak je možné, že v Rumunsku vyrostla v posledních letech tak silná filmařská generace. Jistě to bude částečně díky státní podpoře filmu, ale takhle jednoduše ta rovnice zcela jistě nestojí. Každopádně až si půjdu večer užít syrové komorní drama o milostném trojúhelníku Radua Munteana Úterý po Vánocích, budu už možná moudřejší a budu tušit, jak je možné, že v Rumunsku vznikají tak realistické, autentické a emotivní filmy, kterým ty naše nesahají ani po paty.

A chci dnes vidět také dva ceněné dokumenty- eseje hosta filmovky Andreie Ujici. Vlastní životopis Nicolae Ceaucesca je tříhodinová montáž záběrů z diktátorova života, která lépe než historické traktáty osvětluje jeho povahu i povahu jeho režimu. A pohled na turbulentní ruské dějiny z kosmického nadhledu nabízí film o životě na orbitální stanici s názvem Svět v Miru. Takže Miru čest. A Kopeckému zvlášť. 
 

Pátek 22. července

Na Slovácko!

Vyhledávač jízdních spojení ukazuje u trasy Praha – Uherské Hradiště vzdálenost 323 kilometrů. Právě tolik mne stále ještě dělí od města a akce, na kterou se každoročně těším jako malý kluk. Filmovka je unikát. Je to místo setkávání a chození na filmy, ale strávit příjemně čas tu můžete i jen pouhým bloumáním a posedáváním v kavárnách. Když zasvítí slunce na místní pěší zóně pod tím pravým úhlem, připadáte si při pohledu na horizont jako v nějakém přímořském letovisku.

Ale odolat letošní nabídce filmů bude snad ještě těžší než v minulých letech. Už hvězdná skvadra hostů nutí filmového fanouška vzdát organizátorům respekt. Přijede rozevlátý srbský bohém Emir Kusturica, který u mně v poslední době ztrácí trochu kredit, ale rozhodně se chystám navštívit jeho masterclass, abych zjistil, co vlastně svými posledními filmy myslí. Přijede miláček z největších – Aki Kaurismäki. Tvorba tohoto melancholického Fina bude v Hradišti k vidění kompletní a já se rozhodně těším, jak si doplním obzory. Bude se tu promítat i jeho poslední film Le Havre, který jsem viděl už ve Varech a který potvrzuje režisérovu nenapodobitelnou schopnost míchat bezútěšná témata s lehkostí, humorem a optimismem. A přijede i Apichatpong Weerasethakul, jeden z nejoriginálnějších režisérů dneška. Tenhle nenápadný pokorný Thajec posouvá možnosti filmového vyprávění, reflektuje pamět národa i svou vlastní, míchá realitu s nadpřirozenými výjevy. Pokud toužíte pro sebe ve světě filmu objevit něco nového a vzrušujícího, je tenhle filmař tou pravou volbou.

Uherské Hradiště se v příštích dnech stane místem inspirace. Můžete tu objevovat rumunskou kinematografii, nebo si doplňovat vzdělání u filmů hollywoodského klasika Billyho Wildera. Já osobně jsem hodně zvědavý, jak vypadá po rekonstrukci kino Hvězda (v květnu na archivním semináři filmů Wernera Herzoga ho ještě obklopovalo lešení). A modlím se u svaté Dagmar Honsové, aby se neopakoval scénář loňského roku, kdy přívalové lijáky strhly plachty letních kin a prakticky znemožnily večerní zevlování ve Smetanových sadech. Bez hezkého počasí je totiž filmovka poloviční.
 

zpět   |   nahoru   |   domů


Všechna práva vyhrazena / © 2011 Asociace českých filmových klubů / realizace nextWEB / admin