english   česky


 
Novinky Denní aktuality Program Pro návštěvníky Blog LFŠ O festivalu Partneři Kontakty

Hlavní pořadatel


Asociace českých filmových klubů


Spolupořadatel



LFŠ podporují



Alena Prokopová

Alena Prokopová se považuje za veteránku "chytřejšího" českého psaní o mainstreamovém filmu, kterému se začala věnovat diplomkou o Stevenu Spielbergovi, napsanou v polovině 80. let na katedře dramaturgie a scenáristiky pražské FAMU. Tehdy si myslela, že Blízká setkání třetího druhu se nevylučují s láskou k Fellinimu, a myslí si to dosud. V následujícím čtvrtstoletí se pokoušela - jako filmová kritička, publicistka a nádenice - udržet si pozici inteligentního barbara, kterou si sama pro sebe vymyslela. Za svá mateřská periodika považuje Film a dobu, Filmový přehled a Cinemu. Od ledna 2009 si uzurpovala svobodný, leč neplacený prostor k sebevyjádření na internetu, kde pravidelně provozuje Alenčin blog. Pokouší se přivydělat si výrobou šperků na filmová témata. Na LFŠ jezdí nepravidelně asi tři desítky let, ale v poslední době si připadá coby školák trochu
přestárlá.






Středa 27. července

Vláčilovu Marketu Lazarovou, což byl zřejmě spolu s Lidicemi leitmotiv hradišťské středy, jsem viděla už ve Varech. Dnešek jsem si proto vyhradila především pro Wilderovu mistrovskou situační komedii Někdo to rád horké (na plátně, z báječně omšelé kopie z pražského NFA a bez notoricky známého televizního dabingu!) a pro Němcovu smělou stereoskopickou esej Heart Beat 3D.Měla jsem v úmyslu také věnovat se práci. Jenže místo toho, abych se věnovala obživě, sedím u počítače a myslím na to, že ve Hvězdě právě teď běží právě Marketa. Abych se pokusila uzavřít téma její digitalizace, které už nějakou dobu prosakuje mým Alenčiným blogem, nemohu než odkázat na střízlivé (ale nikoli smířlivé) shrnutí faktů z pera Petra Soukupa na Zóně a připomenout, že na slíbený "ultimativní" text jiného letitého milce Vláčilova filmu - Petra Gajdošíka - si na na stránkách Nostalghia.cz ještě budeme muset počkat.

Ponechám-li tentokrát stranou otázky restaurování tohoto filmu (které asi přijdou na přetřes i během panelu Kurátorství a restaurování v digitální éře - čtvrtek v 11, Reduta 2 a ve 14, Reduta 1, pátek v 11 - Reduta 2), vrací se mi Marketa momentálně hlavně jako dílo Vláčila-vypravěče. Kde totiž končí koncept "uměleckého" snímku a začíná dobrodružství krásné, naivní panny, která se proti své vůli zamiluje do svého svého drsného únosce - a nakonec ho z divokého, polozvířecího lapky promění v člověka?

Aťsi se donekonečna diskutuje o artových kvalitách Markety, já na ní momentálně miluji rozměr romantického dobrodružství, jemuž se Vláčil z podstaty látky poddává s větší rozkoší a hravostí než v Ďáblově pasti (1961) nebo v Údolí včel (1967). Byla to jistě hlavně předloha Vladislava Vančury, která Vláčila a spoluscenáristu Františka Pavlíčka svedla k nápadu zastřešit výsostně obrazové dílo postavou vypravěče, unikátní nejen v rámci režisérova díla (vydobyla by si díky svému užití nejspíš místo i v rámci dobové kinematografie či historického žánru). Až pohádkový nadhled vypravěče vpřádá soukromé tragédie hrdinů nikoli snad do objektivizujícího kontextu doby, ale spíš do kontextu rozmarného vyprávění, v němž vítězí život a láska nad smrtí prostě už díky tomu, že jde o starého, moudrého komentátora (jehož kvality  přesvědčivě dokazuje hlas tehdy dvaasedmdesátiletého Zdeňka Štěpánka).

Čtyřiačtyřicetiletý Pavlíček a o rok mladší Vláčil vdechli této "patriarchální" postavě rozměr až božského nadhledu, což vyniká zvlášť v souvislosti s oběma opakovaně chybujícími otci v příběhu (totiž s Kozlíkem a Lazarem). Klíčovým okamžikem je pak chvíle (tuším na začátku druhé části), kdy potulný mnich Bernard ve skvělém podání Vladimíra Menšíka vzhlédne vzhůru do kamery a ve své "nekonečné" lamentaci se obrátí přímo na vypravěče, který mu z výšin svého postu odpovídá... Krajina Vláčilovy Markety je obrazem bloudění, a to i navzdory důležitým vyvýšeným bodům, které postupně ztrácejí svou funkci domova/azylu v praktickém i duchovním smyslu (sídla Lazara a Kozlíka i klášter s kostelem...). Zdá se mi, že nejpevnějším a posléze jediným vyvýšeným a bezpečně opěrným bodem vyprávění nakonec zůstává pozice "božského" vypravěče. Ta právě díky zmíněnému momentu dialogu navíc získává nádherný rozměr lidské laskavosti. Tohoto vypravěče mimochodem asi není možné ztotožňovat s režisérem, byť Vláčil je výsostným autorem filmu... což by bylo zajímavé zkoumat třeba v souvislosti s přítomností kamery jako "božského" principu v Malickově Stromu života. Ale to už je téma, jež jistě přesahuje rozměr hradišťského blogování...
 

Úterý 26. července

Usedavý déšť z výuky letních filmových školáků vyřazuje polehávání na trávě a přeje spíš kombinaci sedavých aktivit v kinech a po hospodách, pročež je tam letos dost obsazeno. Na filmy se ovšem dá nejen koukat a klábosit o nich, ale můžete si o nich nechat přednášet nebo si o nich číst. Protože dnešek jsem se rozhodla tematicky vyladit, začala jsem přednáškou Ivy Hejlíčkové o autorovi Sabriny a Svědka obžaloby (což jsou filmy Billyho Wildera, které uvidím dnes). Nejen do kinosálů se vyplatí chodit s předstihem: Ivina výborná, živá přednáška (doprovázená ukázkami a občasným chřestěním rumba-koulí) se mohla klidně odehrávat ve větším prostoru, než byla komorní Reduta 2. Řada zájemců se na ni totiž vůbec nedostala.

Pokud jde o čtení o filmu, nejzajímavější tiskovinou, na jakou jsem na letošní LFŠ zatím narazila, je zajímavý, leč mizerně propagovaný sborník Panorama filmové kritiky. Vychází už počtvrté a vedle očekávaných příspěvků věnovaných letošním hostům a tématům (Kiešlowski, Sedláček, Machatý, Fenič…) si v něm můžete počíst také o dnes už legendární kritičce a pedagožce Galině Kopaněvové. S úctou a láskou na ni u příležitosti jejích osmdesátin vzpomínají Jan Bernard a Tomáš Hála. Pokud si sborník v kině Hvězda zakoupíte (stojí příznivých 99 Kč), neuděláte tím radost jen sobě, ale i Pavlu Bednaříkovi, který prý jeho vydání podpořil vlastní krví.

Další povinnou hradišťskou četbou jsou samozřejmě Filmové listy, které opět připravuje redakce internetového časopisu 25fps. Protože vím, co je vydávání hradišťského filmového deníku za dřinu (s bývalými kolegy ze Cinemy jsme tu práci dělali před dvěma lety), posílám do redakce srdečný pozdrav…

Ano, a abych nebyla jen servilně pozitivní, čtení o filmu u mne naráží na jisté limity: za chvíli vyrazím na Sabrinu, nehodlám ji však přehodnotit ve stylu levičácko-feministické kritičky Diny M. Smithové, kterou s nadšenou bezelstností mládí (jinak si to nedovedu vysvětlit) cituje autorka sobotního wilderovského textu ve Filmových listech, Jaroslava Zikmundová. Místo „pohledu židovského emigranta na imperialistické tendence poválečné Ameriky“ uvidím asi zase jen svou oblíbenou romantickou komedii. A hádám, že mne nikdo nepřesvědčí, že Wilder „kritizuje mýtus o společenském růstu, poválečný konzumerismus a industriální imperialismus“.

Uvěřím tedy asi nakonec jen stěží, že Audrey Hepburnová v Sabrině „reprezentuje válkou zpustošenou (západní) Evropu, která díky Marshallovu plánu získá od USA ekonomickou pomoc.“ Interpretace mají přece jen své meze, zvlášť když používají ideologicky zabarvené výrazivo, které jako by vypadlo z Ninočky (za jejíž scénář získal Wilder nominaci na Oscara). I texty někde končí, a dokonce – i když se to tady nezdá – stále ještě existuje i hranice mezi filmem a realitou.

 

Pondělí 25. července

Konečně jsem dorazila do Uherského Hradiště a svět je plný překvapení: málokdy bývá na Filmovce tak chladný déšť. Nebo možná jenom málokdy přijíždím s takovou pěknou alergickou rýmou... Dalším překvapením je zjištění, že jsem vlastně pozvána jen na tři dny. Pro moje bloggování to totiž znamená, že - pokud budu poslušna žádosti pořadatelů "jeden příspěvek denně" - mám už vlastně hotovo. Tři příspěvky jsem si totiž odbloggovala už před svým příjezdem... Sotva jsem přijela, hned se můžu začít válet... a každý další textík, tím dnešním samozřejmě počínaje, musíte zkrátka považovat za nadstandard. Příjemným překvapením je téměř funkční internet v hotelu (což je rozdíl oproti Karlových Varům, které mne sice zvou k bloggování na celou dobu, ale s ubytováním bez funkčního internetu).

Takže jsem si pro radost hned po příjezdu zašla na Horskou kočku Ernsta Lubitsche, lehkovážně dobrodružně-milostnou komedii z roku 1921, kterou živý hudební doprovod kapely Houpací koně místy trochu rušil, většinou však podtrhával její bizarní šmrnc. Kromě nevídané "perníkové" výpravy, jež místy s přehledem vítězila nad hereckou akcí nebo ji vykolejovala do ornamentálních odboček, stál v příběhu o citovém vzplanutí divoké loupežnické dcerky (Pola Negri) za pozornost hlavní milovník v podání Paula Heidemanna - švihácký poručík, který zlomí každé dívčí srdce. Postava napůl romanticky svůdnická, napůl však komická až ve stylu němé grotesky, se obdivuhodně vzpírá současným "lehkovážným" trendům. Ty vyhlížejí nebývale konzervativně jako ve srovnání s tímto hrdinou, tak se samotným Lubitschovým stylovým dílem. To je ryzí pohádkovou vyprávěnkou o vojácích a loupežnících v nejmenované idylické zemi, současně ovšem nabízí vážný protiválečný apel i znepokojivě "dospělou", poněkud cynickou moralitu o sexu divoce vzbouřeném a posléze manželstvím se "správným", totiž milujícím a submisivním partnerem. Dobyvačný poručík vybavený mimořádně fortelnými podvlékačkami a děva z hor oděná elegantně v levhartí kůži s lebkami totiž zůstávají nakonec vězni svých prostředí a konvencí, jejichž odlišnost je nejdřív navzájem tak fascinovala, že je přitahovala až tělesným poutem...

Ano, a pokud jde o (tentokrát hrdinné) muže v podvlékačkách, ve Wilderově úchvatném Stalagu 17 jich byla celá vězeňská světnice. Nebývalá kombinace dramatu a komedie mne tak na různých úrovních provázela celý den.
 

Neděle 24. července

Večerní projekce letos v Hradišti patří i desetidílnému televiznímu seriálu Krzysztofa Kieślowského Dekalog, který se pro vás může stát esencí režisérovy tvorby - spojnicí mezi jeho polskými filmy, které reprezentuje třeba drama Jizva (1975) nebo i slavný Amatér (1979 - toho si určitě nenechte ujít, pokud ho neznáte) a režisérovou pozdními francouzskými díly (jež v Hradišti přesvědčivě reprezentuje Dvojí život Veroniky - 1991). Deset příběhů z let 1988-89 je sice moderními variacemi na křesťanské Desatero, nakládá však s náboženským kontextem zcela volně a do popředí podsouvá spíš otázky morální (podobně jako Kieślowského filmy natočené v totalitním Polsku) či filozofické a estetické (stejně jako Veronika a trilogie Tři barvy). Režisér se scenáristou Krzysztofem Piesiewiczem Dekalog plánovali jako "anekdoty mající spojit Bergmana s Hitchcockem", tedy jako propojení existenciální obraznosti s žánrovým vypravěčstvím.

Pokud jde o Hitchcocka, nabízí se především šestá část Dekalogu, jež je formální variací na mistrovské Okno do dvora (1954). Kieślowski tu narušuje výsostný nápad amerického mistra, totiž rozhodnutí využít pouze optiku voyeura sledujícího ze svého okna dění v protějším domě a skládajícího si podle něj vlastní verzi světa - ale jen proto, aby do vyprávění zaangažoval vedle postavy mladičkého, idealistického hrdiny (Olaf Lubaszenko, kterého znáte z hlavní role Michálkova Sekala) i objekt jeho slídičské posedlosti (výtvarnici středního věku s "významným" jménem Marie Magdalena v podání Gražyny Szapolowské). Fakt, že další aktérkou (respektive třetí osobou s vlastním pohledem na věc) se ukazuje být hrdinova postarší bytná, je typický hlavně pro "polského" Kieślowského, jenž se diváky často pokoušel zaangažovat do vyprávění prostřednictvím různých pohledů na hrdinovu situaci (a v tomto směru byste určitě neměli opomenout vynikající Náhodu/1981!). Nakonec se tu tedy nevypráví o zrození něžného citu a o konzumaci sexu, ale spíš o tom, že objekt své touhy se snažíme přizpůsobovat vlastním představám, a to i s rizikem jeho (nebo svého) zničení. Což nakonec jednoznačně odkazuje k docela jinému, temnějšímu a melancholičtějšímu Hitchcockově filmu, totiž k Vertigu (1958).

Hitchcock, jakkoli v tomto svém filmu pracuje s velmi znepokojivými a podvratnými prvky, pokud jde o samotný objekt touhy, nás vede ke ztotožnění s hrdinou. Kieślowski nám ovšem tuto možnost, jež bývá bezpečným útočištěm žánrového diváka, nemilosrdně a skoro cynicky odnímá. Hrdina, s nímž bychom se mohli ztotožnit, tu totiž nakonec chybí... 
Je příznačné, že v okamžiku, kdy se rozhodovalo o tom, podle kterých dílů seriálu budou natočeny celovečerní filmy, si produkční studio neomylně zvolilo komerčně tento nejatraktivnější díl celého seriálu. Krátký film o lásce je ovšem jen zdánlivou oddechovkou, byť pracuje s atraktivním žánrem milostného dramatu a volí si velmi efektní vypravěčské prostředky (jež mají už hodně blízko k režisérovým pozdním francouzským dílům). Pro mne je nakonec ovšem právě tenhle příběh mnohem drásavější než celý Dekalog 5, který si jako základ celovečerního filmu - Krátký film o zabíjení - vybral sám Kieślowski. Ten je totiž vášnivou polemikou s trestem smrti, zatímco tohle je vášnivá polemika s trestem života bez lásky...

Sobota 23. července

V pátek večer v Redutě - jak předpokládám, jsouc zatím v Praze - měli hradištští zájemci o film Přísaha možnost vidět coby předfilm animované dílko Ahmed a Salim 1: Autobus trhaviny pln. I kdyby se projekce vinou teroristického útoku náhodou nekonala, nevadí: v rámci záslužné sekce "Spektrum: 11. září a hrozba terorismu" můžete vidět ještě dalších pět filmečků Ora Paze a Toma Tragera. Kratičké příběhy dvojice normálních globalizovaných puberťáků, kteří jsou shodou okolností souvisejících s místem narození přinuceni konat teroristické skutky (a všechno zvořou), nelze podceňovat. Ale ani přeceňovat.

Prostinký, politicky nekorektní koncept, který dva izraelští mladíci rozvinuli doma na koleně a který se šíří jako mor od roku 2009 po světě hlavně prostřednictvím internetu, má k dokonalosti daleko. Výtvarné pojetí, animace i celkové ladění jsou obšlehnuté z nesrovnatelně kreativnějšího Městečka South Park. A vidět šest Ahmedů a Salimů je zrovna tak dost, i když máte za sebou blízké setkání s Turínským koněm prokládané rumunskými němými filmy. 

Jakmile ovšem slyším prostoduchou ahmedosalimovskou znělku, co ve mně radostně zařehtá (aha, ne - to byl zase ten film Bély Tarra)... zkrátka celá zpozorním v očekávání úlevného "šrapnelu". Podobně jako zafunguje v okolním slušňáckém kontextu sprosté slůvko použité s rozmyslem v pravou chvíli (jak pravil cimrmanovský klasik Zdeněk Svěrák), i Ahmed a Salim fungují  jako kratičká, okamžitá a proto účinná katarze. Dívat se na to, jak dva zmatení idioti vyhodí omylem do povětří místo izraelského autobusu vozidlo plné vlastních lidí, je jistě ošklivá zábava. Smích ovšem v tomto případě uvolňuje - asi nejen u mne - skrývanou, nastřádanou hrůzu narůstající dalšími a dalšími mediálními zprávami o skutečných teroristických útocích. Stejně jako v případě comiscu Petera de Wita Kočky v burkách nebo komedie Christophera Morrise Čtyři lvi  přehluší hysterický řehot na chvíli všudypřítomný pocit ohrožení, které nás nejspíš bude provázet zbytkem našich životů. 
 

Čtvrtek 21. července

Ohledávám z deštivé Prahy vzpomínky na své první "filmovky". Ztrácejí se v dávnověku: na LFŠ jezdí nesrovnatelně zasloužilejší pamětníci, ale někoho s chatrnější pamětí než jsem já abyste pohledali... Nepamatuju si žádné filmy, spíš jednolitý, nekonečný, obří, pestrobarevný pás, který jsem nechávala projíždět svou hlavou jako nějakým přístrojem promítajícím obrazy a pocity dovnitř, kamsi na duši nafouklou a křehkou jako holčičí balón.

Někdy v raných 80. letech jsme se spolužačkami z FAMU v hospodě u hejtmana Šarovce (jestli se tak už tehdy jmenovala) z nedostatku místa vmáčkly na lavici vedle veselé party vážených kritických osobností. Oslovila jsem drze Jana Folla, protože jsem ho "znala" z lektorských úvodů ve Filmovém klubu. Tahle parta nás pak laskavě adoptovala pro následující roky - včetně pražského "mezičasu" mezi filmovkami. Od rozhodnutí už se nikdy neúčastnit žádné filmové školy (ani života) jednoho z členů téhle party - Jiřího Cieslara - letos uplynulo pět let. A v médiích o tom neštěkl ani pes.

Ve Strážnici v roce 1985 téhle partě po večerech tajně hrál a zpíval Vladimír Merta a u sebe v pokoji nám pak vařil mátový čaj. Vím, jaký film jsem tehdy viděla - bavili jsme se totiž o Bergmanově Hadím vejci. Merta mi vyprávěl o své malé dceři s "židovským" jménem Sára a byl tehdy o moc mladší, než jsem teď já (před pár měsíci jsem byla v Akropoli na koncertě k jeho pětašedesátinám, kde Sára - nyní už dospělá dáma - zpívala hlasem nakaženým nervozitou o intuici ženy).

Ve Světlé nad Sázavou (1986) jsem - ať tehdy útlá - rozvalila palandu v učňovské ubytovně. A kdy to přesně bylo, když jsem se na filmovku mohla svézt v dodávce Filmexportu, celá natěšená, protože jsem seděla vedle zbrusu nové kopie zánovního hitu svého miláčka Stevena Spielberga - Indiana Jonese a chrámu zkázy?

V Trutnově v roce 1988 byla filmovka těhotná revolucí, ale mne - rovněž těhotnou - s Václavem Havlem neseznámili, neboť jsem neprojevovala žádné známky opravdového disidentství. Zajímaly mne zase jenom ty filmy.

A kdy jsem se to bavila s Pavlínou Coufalovou, váženou spoluzakladatelkou Cinemapuru, o tom, že končí se psaním o filmu, protože to stejně nikdy nedokáže lépe než Francouzi? (Báječný Cinepur teď slaví pětadvacet let od svého vzniku a já se píšu, Francouzi neFrancouzi...)

Aha, a tohle je vzpomínka: V roce 1993 jsem už byla zasloužilý letněškolní mazák a ošálila jsem chladnokrevně horlivou televizní redaktorku, která se začala dotazovat náhodných kolemjdoucích, zda vědí, kdo je to Peter Greenaway (který tehdy přijel do Hradiště s nádhernou retrospektivou svých filmů). Moje samozřejmá odpověď, že jde přece o známého anglického cyklistu, se ve zkrácené podobě dostala i na televizní obrazovku.

To je myslím naposled, co jsem byla v televizi... V Hradišti však jsem pak byla ještě mockrát. Letos přijedu v pondělí.
 

 

 

zpět   |   nahoru   |   domů


Všechna práva vyhrazena / © 2011 Asociace českých filmových klubů / realizace nextWEB / admin